Je libo plnicí pero?

Dnes už asi není význam pera tak velký, jako ještě na začátku 19. a 20. století. Pero znají a používají snad všichni prvňáčci, ale jinak se používají různé propisky, fixy, fixy s kuličkovým hrotem a tak dále.
Děti samozřejmě milují nejrůznější barvy pastelek na kreslení, ale i propisek a fixek na psaní. Píšeme i tužkami, malujeme pomocí menších štětečků či velkých štětců. Klasická pera většinou brzy odkládáme a nahrazujeme je jiným nástrojem na psaní.
Jak a kdy však takové pero vzniklo? Je staré jen dvě stovky let, nebo je už znali dávní obyvatelé ve starověku? Čím se psalo, když se ještě nepsalo perem?
Tak například ve staré Mezopotámii (známe z dějepisu) se psalo pomocí kamenných hrotů. Velmi oblíbené byly u starověkých písařů i různé jiné ostré předměty, např. rybí kůstky, úlomky kostí a nebo odlámané akátové trny.
      Místo tužek, využívajících snadno se otírající šedé tuhy, používali zuhelnatělá dřívka, později olověné tyčinky. Dále se používaly jako olůvka různé slitiny olova s jinými kovy – např. se stříbrem nebo cínem.

V Egyptě a Číně používali k psaní předchůdce našich štětců. V Egyptě byly vyrobeny z rákosového stvolu, na jednom konci roztřepeného. V Číně jej vytvořili nejprve ze svazečku daňčích chlupů ovázaných ovčím rounem, a to už 3 století před naším letopočtem.
Rukojeť tohoto štětečku byla vyráběna z krásných materiálů, jako např. porcelán, slonovina, minerál jadeit, perleť i zlato.

Jedním z proslulých čínských vynálezů byl také vynález inkoustu. Vypadal ale jinak, než jak jej známe dnes, (vyráběl se v kuličkách nebo bločcích a jeho součástí byl tuk, borovicová pryskyřice, klih, dřevo a uhlí).

Vraťme se zpět k peru.
V jeho vývoji se uplatnili i staří Řekové, kteří začali používat nástroje z tvrdého rákosu se zaostřeným hrotem. V Egyptě se ve 13. století před naším letopočtem používala již pera měděná. Později v Římě se používala i pera z jiných kovů.

Pera se začala vyrábět na počátku 16. století v malých továrnách – manufakturách. Jedny z prvních začaly fungovat např. v německém Norimberku (1544), roku 1657 v Paříži a dále v Nizozemí (1717) a v Anglii (1723). V Anglii se však výroba na počátku 19. století více rozvinula a angličtí technici pak o půl století později pomáhali zakládat moderní výrobu per i jinde, např. ve Francii a Německu.
Zatím je stále řeč o perech, ke kterým patřil kalamář, do něhož se hrot pera musel namáčet. Pera i kalamáře se vyráběly v nejrůznějším provedení a cenách, což je jistě zdrojem sběratelského nadšení. Na počátku 20. století již v Evropě pracovalo kolem tisíce továren na pera. Vyrábělo se mnoho typů per, zákazník si mohl vybrat z nabídky v katalozích. Kalamář s krásným perem byl ozdobou psacího stolu. Nevýhodou ovšem bylo, že se občas převrhl.

     A to už byl jen krůček k výrobě plnicích per, jak je známe a používáme dnes.