HUDEBNÍ AUTOMATY

Fonografy


Dnes se nám zdá samozřejmostí poslouchat reprodukovanou hudbu z dokonalých přístrojů, magnetofonů, CD přehrávačů, nebo minidisků. 

Podívejme se, jak tomu bylo před sto lety. Váleček na dvě minuty s hudbou, která nezněla uchu tak, jako ta dnešní, byl velkým objevem. 
Prohlédněte si, jak vypadaly ty zázračné přístroje a pusťte si hudbu z dochovaných válečků. 

Fonograf LYRA

Jednoduchý fonograf dodávaný zdarma při koupi válečků.
Pérový strojek je natahován klíčem, pohon je uskutečněn textilním lankem.
Nosná deska je opatřena vodováhou, vyrovnávání pomocí šroubů na nožce.
Rok výroby 1900
Výrobce nezjištěn

Fonograf PATHÉ

na standardní dvouminutové válečky Dvojpérový pohon
Výrobce:PATHÉ FRÉRES, Francie
Rok výroby 1900

Mechanický fonograf s ručním pohonem

Pouze reprodukční
Pohonné kolo slouží zároveň jako setrvačník
Výrobce neznámý (Evropa)
Rok výroby 1898 - 1900 

Edisonův fonograf CONCERT

Nejstarší dochovaný originál ve sbírce Národního Technického Muzea  - Trouba ve tvaru husího krku. 
Výrobce: T.A. Edison, Orange, USA
Z přelomu devatenáctého a dvacátého století 

Reprodukční fonograf PATHÉ


je poháněn pérovým strojkem s odstředivým regulátorem pro velké válečky.
Na dřevěné skřínce je typický znak Pathé - kohout, který kokrhá do fonografu Výrobce Pathé . Fréres, Francie
Rok výroby 1900


Mincovní fonograf


Běžný mechanismus fonogafu je doplněn mechanickým zařízením pro automatické nastavení zvukovky a její vrácení do počáteční polohy
Výrobce: Karl Keler, Vídeň
Rok výroby 1900

Fonograf LIORET


Speciální válečky o průměru 51 a délce 20 mm
Přístroj je zabudován do stylové hrací skřínky
Výrobce Henri Lioret, Paříž
Rok výroby 1900

Pouzdra na válečky

Prázdné válečky

 
V dějinách hudby 
byla vyslovena tato prorocká slova: Kdyby se nám byl ze starověku dochoval nějaký stroj, jako je vynález mechanického hráče na flétnu od Vaucansona, nebo jako jsou některé z našich hracích hodin, byly by se nám zachovaly zároveň také některé melodie. Z jednoho jediného hudebního kusu tímto způsobem živě dochovaného bychom pochopili podstatu staré hudby, velikost intervalů jejích stupnic, její takt atd. Ale dříve buď takové vynálezy ještě neměli, nebo se ztratily, a my teď o skutečném znění staré hudby nevíme o nic víc než o výslovnosti starých mrtvých řečí.
Technika způsobila v dějinách hudby dvojí převrat: jedním byla notace a její reprodukce rytinou, druhým fotografie zvuku, zvukový archiv. Tento druhý převrat hudební historik rovněž předvídal. Vycházeje z vynálezu hlásné trouby píše v témž úvodu ještě jednou podobná prorocká slova: "V novější době bylo ve Francii dokonce vynalezeno něco, co pomůže zachovat pro potomstvo výslovnost dnešní mluvy, pravé znění hlásek a slov ve francouzské řeči. Kdo se dívá na tyto a podobné vynálezy z této stránky, nebude moci jinak než všemožně pečovat o jejich zachování. Jsou jediným prostředkem jak zachovat potomstvu náš způsob hudby živý a jak mu v případě jejich zániku učinit jejich znovuobjevení lehčí, než jsme je měli po svých předcích my." Podobně svědčí o smyslu pro technický pokrok požadavek konservace zvuku vyslovený Engramellem, který chtěl uchovat hru velkých
umělců a díla skladatelů pomocí automatofonických nástrojů. Vyslovil politování nad tím, že se tímto způsobem nezachovala díla slavných skladatelů.
Světová a zvláště německá hudební literatura je bohatá na díla, jež byla napsána pro automatofonické nástroje.
Hans Leo Hassler např. složil "kus nebo píseň, jež na
válec přijíti měla" pro "varhanní zařízení, které samo o sobě bez jakéhokoli zásahu nějakých zpěváků hraje" a které zhotovil podle jeho návrhu augsburský tkadlec Heinlein v roce 1601.
Ricercata německého skladatele Johanna Kaspara Kerlla (1627-1693) je příkladem, jaký druh skladeb se hodí pro varhanové automatofony.Tato skladba byla složena přímo pro automat. Tuto domněnku podporuje - jak se zdá - poněkud prázdný notový obraz, zcela odlišný od ostatních Kerllových skladeb. Podle ústního podání – složil Johann Sebastian Bach v letech 1717-23 skladby pro automatofon, když byl ve službách knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu.
Georga Friedricha Händla zaujaly anglické zvonkové hry natolik, že složil značný počet skladbiček pro tento druh automatofonů. Některé z nich, opsané neznámým Händlovým současnikem, chová Královská hudební knihovna v Londýně. Pro hodináře Charlese Claye sestavil Händel dvě sbírky skladeb pro zvonkové hry, pro něž zpracoval především některé své starší skladby, ale i nové melodie. Později složil také několik skladbiček i pro tyto automatofony.
Největší vlámský skladatel 18. století Matthias van den Gheyn (1721-1785) složil četná preludia pro zvonkové hry. 
Značného rozkvětu dosáhly, automatofony v době vídeňských klasiků, kdy vznikla dokonce samostatná a bohatá literatura skladeb komponovaných největšími mistry. 
Joseph Haydn složil neméně než 32 skladeb pro flétnové hodiny.
Pět se jich zachovalo na hracích válcích nástroje, který roku 1792 zhotovil vlašimský rodák P. Němec. Dosud je málo známo, že také Mozart skládal ke konci svého života pro automatofonické nástroje. Tyto jeho zajímavé příspěvky k mechanické hudbě se zrodily z tísnivé hmotné situace, v které se octil v posledních letech svého života. Tehdy si u něho objednal Josef hrabě Deym skladby pro flétnové hodiny ze svého uměleckého kabinetu. Zachovaly se celkem tři Mozartovy skladby pro automatofonické nástroje, z nich se první dvě staly známé teprve tehdy, když je Mozart upravil pro klavír. 
Mozartova skladba v F- dur, nazvaná v Mozartově tematickém seznamu jako „ Für eine Walze in eine kleine Orgel“ byla přenesena v zkrácené podobě na hrací válec flétnových hodin, které má ve svých sbírkách muzeum hudebních nástrojů university v Lipsku.

Okolnost, že majitel nástroje požádal Mozarta o původní hudbu pro hrací válec, je neméně zajímavá než skutečnost, že se Mozart v těchto skladbách pokoušel vytvořit vlastní sloh mechanické hudby, který se liší od slohu ostatních jeho děl.

Flétnové hodiny bavily také hosty v zábavních podnicích stejně jako později polyfony a pianoly. Bethoven a mnoho dalších skladatelů si oblíbilo hrací automaty a skládalo pro ně skladby.
Majitelé hostinců si dali zhotovovat hrací hodiny se skladbami významných skladatelů. Flétnové hodiny a kolovrátky reprodukovaly vídeňské valčíky. Mnohé byly složeny pro tento druh reprodukce. 
Založení rokoka si našlo na počátku 19. století zalíbení v novém typu automatofonů, jež představují hřebíčkové nástroje. Tyto hrací strojky se staly v krátké době vážným soupeřem všem dosavadním automatofonům pro své malé rozměry a roztomilý zvuk. Prudký vzestup výrobních sil vytvořil příznivé podmínky pro řešení problémů, o něž lidstvo dosud marně usilovalo.
Nebylo proto ani v oboru výroby automatofonických nástrojů vynálezu, kterého by nebylo využito. K nejvýznamnějším patřil vynález pneumatického zařízení, který se uplatnil u všech typů automatofonů kromě hřebíčkových nástrojú, zejména však u pianoly, jejíž hru - pokud šlo o tempo a dynamiku - mohl si člověk sám řídit.
V roce 1912 byl uspořádán v královnině sále v Londýně koncert, při němž Londýnský symfonický orchestr doprovázel Griegův klavírní koncert a moll hraný pianolou. Na témž koncertu zpívala význačná německá pěvkyně Elena Gerhardtová několik písní s doprovodem pianoly.

Hana Dańková