Lidové kroje v Čechách a na Moravě.

valasko

 

 

 

 

Lidový kroj z Valašska

Pokud chceme poznat oblečení lidí v minulosti, máme k dispozici jen slovní popis v historických dokumentech, a sochy a obrazy( hlavně olejové), které přežily věky.

Má to však jeden háček. V minulosti se malíři mohli věnovat pouze zobrazení světců, církevních výjevů, alegorií, zobrazovali šlechtu, krále a vládnoucí vrstvu. Šlechticům na obrazech často malíři lichotili, jen málokterý z nich si dovolil zobrazit případně jejich nehezkou tvář.

Nebylo ve zvyku malovat lidi z chudší vrstvy, a vůbec ne při práci. To v historii udělal jako první francouzský malíř Millet v polovině 19. století a bylo to považováno skoro za nevkus . Maloval lidi při práci na poli tak, jak je viděl. Rovněž holandští realisté nám zachovali některé podoby lidí a jejich života.

Oblek prostých lidí byl vzhledem k jeho použití v práci, velmi jednoduchý a účelný. Většinou si jej zhotovovali sami. Z vypěstovaného lnu se tkaly látky na košile, vlna z ovcí jim sloužila na teplejší oděvy, kůže na boty. Šilo se ručně, ženy zpracovávaly len na přízi a posléze z příze tkaly látky. Je s podivem, jak jemné látky dovedly utkat.

Pracovní oděv mužů sestával ze širokých kalhot, košile a klobouku.
Ženským oblečením byla košile, ozdobné rukávce a na to živůtek – kordule - a široká pohodlná sukně. Oděv doplňovala zástěra (fěrtoch) a šátek, různě uvázaný. Rukávce, vyšívané a naškrobené byly většinou jen součástí slavnostního kroje.

Kacabajka – byla jakýsi “kabátek” pro horší počasí. Byla vypasovaná, rukávů nahoře širokých a dolů se zužujících. Do špatného počasí se nosily “ubrusy”- čtvercové kusy konopného plátna s třásněmi. V dešti se přehodily přes hlavu, jinak se nosily sbaleny pod paží. Modernější byly “vlňáky” – vlněné šátky s třásněmi.        Boty byly jen na slavnostnější příležitost, pokud dovolilo počasí, chodilo se většinou naboso. Jak je psáno v knize …na brněnsku chodí bosky i pan starosta… V zimě se nosily většinou vysoké holinky z kůže, nebo ze sukna.

Pracovní oblek byl velmi jednoduchý, přírodních barev, látky se většinou nebarvily. O to malebnější a výraznější je sváteční oděv, který si zaslouží více pozornosti. Je dokumentem doby a dokladem umělecké činnosti lidí v mnoha oborech. Lidový kroj je výtvor umělecké činnosti, symbolem určitého kraje. Kroj je slavnostním a svátečním oděvem, nosí se do kostela, na svatby a slavnostní příležitosti. Oblékali jej také ženich s nevěstou ve svatební den.

Lidové kroje

se dnes už nenosí, ale mnohým lidem ještě zůstaly ve skříních, a ještě dnes jej oblékají na různé slavnosti, které se dodržují jako pěkná tradice v některých městech a vesnicích . Například “Jízda králů” na jižní Moravě.

Podívejme se blíže na kroje, které se nosily na území České republiky. Lidové kroje v různých oblastech se velmi odlišovaly. Kroj plzeňský se výrazně lišil například od kyjovského, nebo valašského kroje. Lidé velmi málo cestovali, neměli možnost kopírovat jiné vzory, a tím se vytvořil svéráz , typický pro každý kraj. Jedné věci si povšimneme. Bohatší kraj měl i bohatší kroj na rozdíl od kraje chudšího. Kroj z Hané je bohatě vyšívaný, z lepší látky utkaný a sestává z více sukní a ozdob, než například kroj z Valašska, který je jednodušší ve vyšívání i ve výběru látky.

chodsko.gif (6584 bytes)V Čechách se nejdéle udržel kroj na Chodsku a Plzeňsku. Chodsko tolik nezasáhlo průmysl a lidé déle trvali na svých zvycích. Pro chodské ženské kroje jsou typické červené punčochy a kožené botky se širokým, nízkým podpatkem. Plzeňský kroj se podobá chodskému. Má široké, různobarevné sukně, dole je našitá stuha.Několik spodniček (spodních sukní) rozšiřují sukni. Živůtky z brokátu, košile z nadýchanými rukávy se překrývala šátkem. Důležitá byla ozdoba hlavy. Natvrdo škrobený čepeček měl vzadu přišitá křídla , v rozpětí široká skoro metr. (holubička). Vdané ženy si křídla lámaly na ramena. Přes čepečky se ještě uvazovaly pleny z bílého plátna, krásně a jemně vyšívané bílou nití. Punčochy byly červené a střevíce z černého sametu, vpředu se zelenou stuhou ozdobené. V zimě se nosily kabátky z bílého sukna, nebo kožíšky s vyzdobenými rukávy. plzen.gif (15447 bytes)

Mužský kroj má modrý plášť, kazajku a vestu s červeným lemováním a lesklými mosaznými knoflíky. K tomu modré punčochy a vysoké boty. Čepice vydrovka s červeným dýnkem se zlatými prýmky a střapcem. Klobouk byl široký s černými stuhami, které se pod bradou volně uvazovaly.

Morava se vyznačovala velkou pestrostí a rozmanitostí krojů. Kroje se zde nosily až do konce minulého století a pak ještě dlouho přežívaly jejich zjednodušené podoby u venkovských žen. Valašské kroje se vyznačovaly velkou jednoduchostí, typická je modrotisková sukně. ( Modrotisk se tiskl po domácku) Vlivy doby se zapsaly do všech původních krojů, na Moravě nejdéle změnám odolávaly kroje Moravských Slováků. Moravské mužské kroje byly jednodušší, než kroje české. Nosily se jednoduché kalhoty, košile a kordule. Při špatném počasí navrch ještě haleny, nebo kožichy.

hana_1.gif (16613 bytes)S racionalizací průmyslové výroby byly ručně šité součástky nahrazovány průmyslově vyrobenými, místo vyšívaných ornamentů se našívaly ozdobné nakupované porty a lemování. Doma vyrobené potisky (modrotisk) byl nahrazen průmyslovými tisky.

Způsob oblékání venkovského lidu by si zasloužil větší pozornost, než mu můžeme věnovat v tomto článku.

Důležité je taky to, že i dnes si mnoho lidí uvědomuje, jaký poklad jsou tradiční kroje, a uspořádávají různé národopisné slavnosti, kde se kroje ještě oblékají. Krásu lidových krojů si uvědomovali četní umělci, malíři malířů, jako byl Josef Mánes, bratři Úprkové a jiní. V jejich malbách zůstávají zachovány původní podoby krojů.

Krojům je věnováno hodně pozornosti v knihách, muzeích a jiných sbírkách.