UČENÍ A PRÁCE NENÍ TOTÉŽ

PhDr. Jana Nováčková, CSc.
Společnost pro mozkově
kompatibilní vzdělávání

  Každý rok v pololetí a na konci školního roku s úzkostí myslím na těch pár neznámých dětí, pro něž je přízrak špatných známek něco tak děsivého, že se vzdají naděje na to, že by je jejich blízcí mohli s takovou "ostudou" a "selháním" přijmout a mít dál rádi. 
Platí za představu, že známky vyjadřují jejich vlastní hodnotu, pokusem - často dokonaným - odejít ze života.
Vždy kolem těchto kritických období se objeví v novinách pár výzev psychologů, aby rodiče byli rozumní, aby děti za známky netrestali. 
Jsem také psycholožka. Místo těchto obligátních slov však navrhuji: pojďme si vážně prodiskutovat, co známky s našimi dětmi dělají, čemu je vlastně učí, komu 
a čemu slouží.
Jedna z (mnohých) mylných představ pokud jde o vzdělávání dětí je, že učení je pro dítě něco jako pro dospělého práce a proto je oprávněné, aby děti dostávaly svou "mzdu" ve formě známek. Snad nám pomůže v rozlišení, když si uvědomíme, co se děje v mozku, když se učíme a co, když pracujeme.
Podstatou učení je vytváření nových spojů  mezi dendrity (výběžky nervových buněk). Při práci, zjednodušeně řečeno, jde o používání spojů, které, se nám v mozku učením už vytvořily (samozřejmě nejen tím školním). Rovněž podmínky dobrého učení a dobré práce se liší. Zatímco abychom se mohli dobře učit, musíme se cítit v pohodě v bezpečí (když se něčeho obáváme či přímo bojíme, učení jde velmi těžko), pro dobrý výkon (práci) může mít někdy určit míra úzkosti a obav dokonce povzbuzující účinek. 
Poučení: Známkování představuje ohrožení, a to pro každé dítě bez výjimky
(i nedostat jedničku je ohrožení). Kdyby škola nekalkulovala se strachem dětí, mohla by je naučit mnohem, mnohem víc!
Ovšemže slyším znít námitku: ale bez přinucení by se děti dobrovolně neučily! Když má pro nás něco smysl, není třeba nás lákat k činnosti odměnami či hrozit nám tresty. Když považujeme něco za důležité, či cítíme za něco odpovědnost, děláme to rovněž bez vnějších donucení. Říká se tomu vnitřní motivace. Funguje u dětí i u dospělých. Potřeba učit se je zabudována v každém dítěti. Učení nemá a ani nemusí být mučení. Jeho podmínkou je ale smysluplnost. Ve škole je velmi mnoho činností, které smysluplnost z hlediska dětí prostě nemají. Může to být způsobeno tím, že jde o učivo nepřiměřené věku (každý učitel vám okamžitě vyjmenuje přinejmenším jednu látku, která by se měla přeřadit do vyššího ročníku, kde by ji děti zvládly hravě) nebo tím, že je dítě buď méně či jinak nadané, nebo prostě jen ještě na dané učivo nezralé.
Každý psycholog vám zpaměti odrecituje základní poučku, že vývoj se děje nepravidelně a ve skocích. Tradiční model školy je naopak založen na vědě 
i zkušenosti odporujícímu předpokladu, že všechny děti se vyvíjejí stejně, jen nadání mají jiné a to se pěkně vyjádří ve známkách, to jest, komu pánbůh nadělil méně, bude potrestán horšími známkami. Jednou ze základních lidských potřeb je potřeba být přijímán, být úspěšný (tj. dělat věci na úrovni svých schopností a dočkat se za to uznání od ostatních, nikoliv být lepší než druzí). 
Považuji za velice nehumánní, že za všeobecného souhlasu jsou některé děti odsouzeny k tomu, že u nich během základní školy nejsou tyto potřeby uspokojovány (lepší známky z tělocviku či zpěvu opravdu nic nenapraví). Přitom víme, že neuspokojovaní základních lidských potřeb vede k poruchám ve vývoji osobnosti. Požadavky, že dítě musí zvládnout to a to, považuji za oprávněné až při přípravě na povolání. Pojetí zkladní školy, kdy dítě má také plnit předem danou, často nesmyslnou "normu" a kdy je za její neplnění trestáno špatnými známkami, považuji na konci dvacátého století za nepřijatelný anachronismus. Dítě se naučí ve škole setkávat s podněty, ale nemá mít "povinnost" všechny předkládané podněty zvládnout (zejména, když k tomu nemá předpoklady).
Ale zpět k pojmu zrání, které škola nebere v úvahu. Vezměme si takové čtení. Dodnes není zcela zřejmé, co všechno potřebujeme k tomu, abychom se naučili číst. Víme však, že tato schopnost souvisí nejen s nadáním, ale také se zráním mozku. Přesto se všechny děti u nás učí číst stejnou metodou ve stejnou dobu. Ve své poradenské praxi jsem viděla následky tohoto přístupu. 
      Děti, které při vstupu do první třídy byly zralé učit se matematiku a prvouku, ale nikoliv čtení, byly k němu přesto nuceny v rámci jednotného výukového přístupu a osnov. Myslíte, že je správné oznámkovat tyto děti horší známkou? "Zaslouží" si ji? Z hlediska našeho mylného názoru "za špatnou práci špatnou mzdu" by tomu mělo tak být. 
Jenže, znova opakuji, učení nelze srovnávat s prací, na dítě ve vývoji se nelze dívat jako na dospělého. Když byla ještě povinná ruština, u některých dětí bylo nápadné, že jim šla mnohem lépe než čeština. Když se ji začaly ve čtvrté třídě učit, jejich schopnost naučit se číst a psát mezitím dozrála. Jenže předčasnou zátěží se u nich pokazila motivace ke čtení vůbec, získaly špatné čtenářské návyky. A stačilo jen počkat!! Učit tyto děti to, na co zralé byly, ale se čtením počkat. Začít s nimi číst po Novém roce, či v březnu, podle tempa jejich zrání. To se samozřejmě netýká jen čtení. 
Jenže to bychom nesměli mít známkovací systém!
Každý si asi vzpomene na nějaké dítě, které se zdálo velmi nadané a pak se najednou jeho výjimečnost kdesi vytratila. Často je důvodem rychlejší tempo zrání, které si zaměňujeme s  vyšším nadáním. 
Opačně je to horší, protože děti, které zrají pomaleji, zaškatulkujeme jako méně nadané.  Následky "sebenaplňující se předpovědi" jsou v psychologii doloženy velice výmluvnými experimenty (nevědomky se chováme jinak k dítěti, o kterém věříme, že je nadané a jinak k tomu, o kterém věříme, že je "nenadané" a tím jejich vývoj ovlivňujeme!). 
I kdybychom souhlasili s tím, že méně nadané děti, které nestačí "plnit normu", si zaslouží horší známku (tedy strach, neúspěšnost), když se dozvíme, že rozeznat od sebe míru nadání a stupeň zrání je velice obtížné, snad přece jen zapochybujeme o "spravedlnosti" a "objektivitě" známek.
Nejpodstatnější rozdíl mezi základní školou a zaměstnáním je, že dospělý člověk si může své zaměstnání vybrat a v případě neúspěchu v něm či nespokojenosti s podmínkami i změnit. Toto právo však děti nemají. Pro některé z nich je vstup do první třídy mírně řečeno vstupem do nesnází, z kterých není úniku.
Předjímám ovšem otázku: když ne známky, co tedy namísto nich? Odpověď je: namísto nich nic. Na základní škole nemají co dělat! To, co dítě pro učení bezpodmínečně potřebuje, nejsou známky, ale okamžitá zpětná vazba, tj. věcná informace, tohle je správně, můžeš pokračovat, tu se mýlíš, musíš na to jinak. Tuto informaci by mělo dítě získávat z práce samotné, od spolužáků i od učitele. Protože cílem není dostat známku, ale naučit se (pokud možno to, co dané dítě bude v tom jeho životě potřebovat).
Když si asi před pěti lety vyměňovali pokrokoví učitelé první zkušenosti se slovním hodnocením (pokud je však slovní hodnocení jen "převyprávěním známky" je stejně škodlivé jako známka sama), dospěli jednoznačně k závěru, jestliže chceme jinak hodnotit, musíme jinak učit. Existují již postupy, při kterých děti učení baví a naučí se dokonce více. Lze v nich propojovat předměty, děti nesedí ve třech řadách lavic jako za našich mladých let, nesoutěží mezi sebou, ale spolupracují ve skupinkách, neučí se nazpaměť od stránky 50 do stránky 53, ale hledají informace v různých zdrojích, jsou aktivní. Při takovém učení se věnuje čas vytváření bezpečného prostředí budováním soudržnosti třídy a vzájemné důvěry, kázeň zde není vytvářena příkazy a zákazy učitelské autority, řád a pořádek se dosahuje společně vytvářenými pravidly atd.
Můj názor je jednoznačný: známkování je nebezpečný nástroj, který dětem nejen neumožňuje kvalitně se učit a rozvíjet své schopnosti, ale také je poškozuje v osobnostním vývoji. Samozřejmě si nemyslím, že zákaz známkování od příštího školního roku by vše vyřešil. 
Jsou to spíše rodiče než učitelé, které je třeba přesvědčovat o škodlivosti známkování. Aby si navykli ptát se dítěte, co se ten den zajímavého dozvědělo, co ho ve škole zaujalo, co si hodlá přečíst, jaké otázky se mu honí hlavou místo tradičního: jakou jsi dnes dostal známku. Aby je přestaly zajímat známky, ale nepřestalo zajímat dítě a jeho učení. Pak nebude problém změnit zákon, který bude umožňovat existenci škol bez známkování. 
Snad jednou zazní: V té škole ještě známkují? To snad ne!

-------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka redakce Jablka:
Tento článek platí ještě daleko více například pro děti s vývojovými poruchami učení. K tomu se ještě vyjádří v některých příštích článcích logoped. 

Následující věty v zeleném poli z článku doktorky Nováčkové odpovídají duchu časopisu Jablko. Proto mně nedalo, abych je ještě jednou nezdůraznila. 
Výuka, která je už popsána v dávnějších  článcích rubriky  O vás- kategorie O Vás  s názvy  Proč Jablko   Kluci a holky......má tento charakter a přináší výsledky i bez známkování!

Prosíme rodiče i učitele, aby se vyjádřili k tomuto problému - známkování, nebo ne. Můžete nám rovněž odpovědět na anketu z první strany.
Jen nezapomeňte, prosím, napsat -učitel- otec -matka. Děkujeme.

Hana  Daňková

Jestliže chceme jinak hodnotit, musíme jinak učit.


To, co dítě pro učení bezpodmínečně potřebuje nejsou známky, ale okamžitá zpětná vazba, tj. věcná informace, tohle je správně, můžeš pokračovat, tu se mýlíš, musíš na to jinak. Tuto informaci by mělo dítě získávat z práce samotné, od spolužáků i od učitele. Protože cílem není dostat známku, ale naučit se (pokud možno to, co dané dítě bude v tom jeho životě potřebovat).


(nevědomky se chováme jinak k dítěti, o kterém věříme, že je nadané a jinak k tomu, o kterém věříme, že je "nenadané" a tím jejich vývoj ovlivňujeme!).

Když má pro nás něco smysl, není třeba nás lákat k činnosti odměnami či hrozit nám tresty. (bruslení, jízda na kole, kniha, která nás zajímá....)

Aby je /rodiče/ přestaly zajímat známky, ale nepřestalo zajímat dítě a jeho učení.