ÚSPĚŠNÉ A NEÚSPĚŠNÉ ŠKOLY NA NOVÉM ZÉLANDĚ:
                                 V ČEM JE JÁDRO PUDLA?

V časopise The Australian and New Zealand Journal of Sociology vyšel v r.1983 zajímavý článek autorů P.Ramsaye, D.Sneddona, J.Grenfellové a I.Forda pod názvem "Úspěšné a neúspěšné školy: studie z Jižního Aucklandu." Ačkoliv je to výzkum dnes již skoro 20 let starý a pochází od protinožců, je až neuvěřitelně inspirativní.
Tým výzkumníků sledoval po 24 týdnů čtyři a čtyři školy, které si byly v mnoha podstatných ukazatelích podobné (např. žáci pocházeli z přibližně stejně ekonomicky situovaných rodin, sociální složení žactva bylo podobné atd.). Přesto byly hodnoceny podle výsledků testů Rady pro výzkum ve vzdělávání, podle výskytu vandalismu, záškoláctví, antisociálního chování, i podle celkových kázeňských problémů na opačných pólech úspěšnosti.
Jestliže žáci nejsou tou prapříčinou všech nesnází a zla, co tvoří tedy ty podstatné rozdíly mezi školami? Autoři je nacházejí v následujících oblastech.

Jasně stanovená filozofie školy a její cíle

U nás, v zemi s detailními centrálně předepsanými osnovami, se spoustou předpisů a vyhlášek, kde školy, ani jejich ředitelé, natož řadoví učitelé, nebyli svobodni, je to věc možná těžko pochopitelná. Ale je řada zemí, kde si školy přizpůsobují rámcové osnovy k obrazu svému a kde si vypracovávají projekty, vyjadřující jejich základní cíle a zásadní postoje. Sdělují tak světu, kdo jsou, o co a jakým způsobem usilují.
Neúspěšné školy z citovaného článku sice takové projekty měly, ale byly to pro ně papíry, které se vytáhly a oprášily, když přišla inspekce. V úspěšných školách měl projekt podobu jakéhosi manuálu, který byl neustále používán všemi členy sboru, jak při přípravě vlastní práce ve třídách, tak při diskusích ve sborovně a při poradách. Přitom to nebylo žádné neměnné dogma, ale základ pro iniciativu a vylepšování.
Rozdíly v obsahu těchto projektů mezi úspěšnými a neúspěšnými školami se týkaly zejména postojů učitelů k výkonu a k disciplíně žáků. 
V úspěšných školách se učitelé cítili zodpovědní  za úspěšnost každého dítěte.
Při výukových selháních nehledali vinu na straně dítěte. Když někdo ze sboru přišel s tím, že nějaké dítě má v něčem potíže, reakce kolegů většinou začínaly slovy: "A zkusil jste už...?", s konkrétní radou, poskytnutím literatury, metodických návodů atd. V neúspěšných školách reakce na podobně ventilovaný problém začínala obvykle: "No jo, vždyť to dítě pochází z..." a následovala charakteristika z okruhu mimo školu, která racionalizovala neúspěch dítěte a příčinu situovala mimo kompetenci učitelů.
Praxe násilného potlačování konfliktů a hrozba tresty byly běžné v neúspěšných školách. 
Úspěšné školy měly ve svém programu následující "instrukci" pro učitele: 
vyhýbat se pokud možno přímým konfliktům a konfrontacím s dětmi, učit děti "alternativním" formám chování k jejich dosavadnímu antisociálnímu jednání. Starší učitelé, či ti, kteří o tuto problematiku měli zájem, měli časové úlevy ve výuce, aby měli možnost pracovat se sociálně narušenými dětmi.

V úspěšných školách byla výuka připravována tak, aby děti stále bavila.
"Nikdy nepřemýšlím nad disciplínou ve třídě, ale spíš nad průběhem hodiny. Pokud ta bude vydařená, pak se bude dařit i vše ostatní," vystihuje jedna z učitelek klíč k úspěchu.
V neúspěšných školách nebyla brána zajímavost výuky pro děti jako podstatná hodnota, učitelé měli potíže s kázní, vznikalo i víc konfliktů mezi dětmi navzájem. Místo, aby se pracovalo na tom, jak děti zaujmout, vypracovávaly se disciplinární řády a systémy trestů.
Se zajímavostí výuky souvisejí i odlišné pedagogické styly práce. 
Na neúspěšných školách děti trávily hodně času mechanickým učením, učením zpaměti, opisováním z tabule nebo z knih, spousta hodin se odbývala "frontálním" způsobem, tj. výkladem látky celé třídě najednou. V úspěšných školách byl důraz na tvořivou práci dětí, často se chodilo na exkurze mimo školu, ale také různí lidé přicházeli na pozvání do hodin.

Řízení školy a rozhodování


Úspěšné školy jsou vedeny pevně, ale zjevně velmi demokraticky. Ředitelé byli připraveni učinit závěrečné rozhodnutí a nést za ně odpovědnost, ale vždy tomu předcházela diskuse se všemi členy sboru. Členové sboru měli značnou autonomii, avšak kompetence byly jasně vymezeny. Věci se neřešily na poslední chvíli či náhle, vždy bylo dost času na prohovoření problému a pokud se objevily nové skutečnosti, změnily se okolnosti, nebylo problémem rozhodnutí adekvátně změnit.
Neúspěšné školy se vyznačovaly spíše absencí vedení. Nedostatek řízení nechával prostor pro vznik různých klik a mocenských skupin, které ztrácely hodně času mocenskými spory. Tyto skupiny si uvnitř poskytovaly oporu, poradu i pomoc, neposkytovaly je však kolegům stojícím mimo skupinu. Kromě členů klik byli pak na škole izolovaní jednotlivci, kteří se cítili "osamělejší nežli strážce majáku". Pokud vedení školy učinilo nějaké rozhodnutí, zřídkakdy to bylo na podkladě konsensu.
Úspěšné školy měly propracovaný systém účasti žáků na řízení a správě školy. Děti doopravdy měly svůj vliv v rozhodovacích procesech. Neúspěšné školy byly daleko méně ochotné dělit se o moc s dětmi. Školní rady byly formálními institucemi bez jakýchkoliv pravomocí, takže děti posléze nejevily zájem v nich figurovat.

Hodnocení žáků

Na úspěšných školách byla vědomá snaha pozitivně ocenit každý den alespoň nějaký aspekt dobré práce každého dítěte. Děti nebyly hnány do soutěžení mezi sebou, ale důležitá zde byla soutěž se sebou samým, aby příští výkon žáka byl lepší nežli ten předešlý nebo alespoň stejně dobrý. V jedné škole byly například úspěchy zaznamenávány formou grafu, kde výchozí bod byl u všech stejný, ačkoliv "objektivně" šlo o různou úroveň znalostí či dovedností. Nebylo neúspěšných, selhávajících, vždyť skutečně každý ve svém učení popošel dopředu. 
Na neúspěšných školách byly podobné pozitivní postupy při hodnocení zaznamenány asi jen u 40 % učitelů.

Využívání pomůcek a přístrojů

Efektivní využívání pomůcek a jiného vybavení školy je často blokováno administrativními překážkami. Výrazným znakem úspěšných škol bylo, že našly způsob, jak je překonat. Rok co rok zajišťovaly zacvičení všech členů sboru v používání veškeré audiovizuální techniky, učitelé často používali při vyučování i své soukromé věci a sami často něco pro školu sestrojovali, což škola někdy hradila, někdy ne. Souvisí to se základním úsilím, udělat vyučování pro děti co nejpřitažlivějším (zatímco neúspěšné školy toto přesvědčení nesdílely). Neúspěšné školy měly většinou své pomůcky a přístroje v dobrém stavu, bezpečně uzamčené na klíč.

Účast rodičů na životě školy

V úspěšných školách začínal partnerský vztah s rodiči při nástupu dítěte do školy osobním rozhovorem s ředitelem a tím, že je osobně provedl školou a seznámil je s učitelským sborem. Byla zde praxe otevřených dveří, tj., že rodiče mohli do školy přijít, kdykoliv chtěli. Někteří rodiče se stali "pomocníky" ve třídě, podle možností docházeli do školy i denně, pomáhali učiteli s přípravou materiálu, četli s dětmi, reprezentovali "vnější" svět. Některé školy vydávaly pro rodiče vlastním nákladem měsíčník s nejrůznějšími aktuálními informacemi, s ukázkami, čemu se
děti učí...
V neúspěšných školách se nijak zvlášť o zásadní spolupráci rodičů nesnažili. Kupodivu, ze všech bylo slyšet podobné stesky: že škola měla snahu, ale odezva rodičů byla minimální, že na akademii přišlo pár rodičů, že stejně na schůzky nikdy nepřijdou rodiče, které by tam učitelé potřebovali dostat, že rodiče zajímají spíš hospody a krty, než jejich vlastní děti...
Dalších pár drobností

Pár postřehů dokresluje celkový obraz úspěšných škol: Například, učitelé tam přicházeli dříve a odcházeli později, nežli jejich kolegové na neúspěšných školách. Děti chodily do školy rády a některé části výuky je přiváděly přímo v nadšení. Vztah mezi učitelem a žákem byl vřelejší, tresty byly spíše výjimkou. Školy měly přátelskou, neohrožující atmosféru, a to nejen pro žáky, ale rovněž i pro celý učitelský sbor.
Autoři článku jsou přesvědčeni, že represivní povaha neúspěšných škol učí děti, jak uniknout tomuto systému, a že to jsou "techniky" ne právě žádoucí. Děti, které reagují proti represivnímu školskému systému skrytou nebo otevřenou rebelií, jsou podle nich přednostní kandidáti na členství v pouličních ganzích ve městech Nového Zélandu.
Mnohé naše školy skýtají daleko zoufalejší obraz, než ty, které jsou zde popisovány jako neúspěšné. Znám ovšem také pár takových, které již svými rysy připomínají školy úspěšné. Pokud jim to ovšem školská legislativa, centrální osnovy a povinnost známkovat dovoluje. Svoboda, která by měla konečně přijít i do našich škol, doufám přinese i laskavost k dětem. "Celý svět už ví to dnes, že řetěz mravy nenapraví..." zpíval kdysi Jan Werich.

PhDr. Jana Nováčková, CSc.
Společnost pro mozkově 
kompatibilní vzdělávání