Žabí princezna.

Jednoho dne zavládl v celém lese velký smutek. Ptáci nezpívali a mezi lesními obyvateli nastalo podivné ticho.
Sotva Čim a Čara vzbudili Slunce, přestali taky zpívat a letěli k potoku, tam, kde končil les a začínala louka.
Shromáždilo se tam mnoho zvířátek z celého lesa. Když tam přiletěli, uviděli proč všichni přišli na toto místo.
zemřela žabka Rosnička - žabí princezna. Žabka Rosnička byla velmi krásná a hodná princezna, všichni ji měli rádi. Chtěla se podívat dále od potoka a žabího království, byla nezkušená a neopatrná. Šla přes tu černou louku, kterou tam udělala podivná zvířata na dvou nohách. Prý se jim říká lidé. Na této louce zahynula. Teď celé království za ní plakalo, a nejvíce Žabí král.
Když Čim a Čara usedli na keř u potoka, právě starý žabák vyprávěl příběh.

O tom, jak jednoho dne přišli tihle lidé a přivedli si s sebou ještě větší zvíře, které ani nemělo nohy, jen taková kola a strašně hučelo. Zvíře začalo pojídat trávu a zem, hlínu i s broučky, kteří v ní žili. Vyrylo hluboké díry a jámy v zemi. Potom přišli lidé a přivezli jiná řvoucí zvířata a na nich zvláštní trávu, která pokryla zem namísto té zelené, která tam byla před tím. Tráva byla černá a nepěkně zapáchala. Pařilo se z ní a šlo od ní velké teplo.
Když z ní přestalo jít teplo, odvážili se někteří žabáci a zvířátka zkusit, jak chutná. Byla tvrdá a nedala se jíst, ani se do ní schovat. Mnoho zvířat z lesa muselo přes ni přecházet k potoku, aby se mohli napít.
Hned druhý den po černé louce chodilo mnoho těch zvířat se čtyřmi kolečkami místo nohou, a bylo zde tolik hluku a rachotu, že všichni lesní obyvatelé byli velmi vyděšeni.
Nic naplat, museli se chodit napít přes tu strašidelnou louku.
noho žabiček a žabáků zahynulo. Nestačili černou louku přejít, rychlá kola jezdila příliš rychle, žabky byly příliš malé, aby kola mohly uvidět. Ale nebyly to jen žáby, ale také ježci, zajíci a srnky zemřely, když do nich ty příšery narazily.

Tak vyprávěl starý žabák.
Čim a Čara zesmutněli. Chtěli by těmto zvířátkám nějak pomoci, ale nevěděli jak.
Napadlo je letět stále nad tím tvrdým černým pruhem, letěli hodně daleko. Poslouchali lidi, kteří se vezli na čtyřkolových zvířatech a všelico se dozvěděli. Že se tato zvířata jmenují auta a pásy tvrdé černé země jsou silnice.
Letěli dál a uviděli jinou silnici, která šla přes tu jejich. Všimli si, že na sloupech jsou pěkná světélka, která svítila jednou červeně, pak zeleně a taky žlutě.

Moc se jim to líbilo a nemohli se od světýlek odpoutat. A protože to byli chytří ptáčci, přišli na to, proč světélka svítí. Viděli, jak lidé stojí, auta se zastaví a všichni čekají a pak zase všichni jdou a taky jedou. Přišli na to, že všichni ti lidé i auta stojí a čekají, až zasvítí zelené světélko a pak teprve přejdou silnici. Když zasvítí červené, všichni se zastaví. "To kdybychom měli v lese. Mnoho zvířátek i žabka Rosnička mohla ještě žít!" řekli si. Byly to chytré hlavičky, letěli a přemýšleli. Než se vrátili k potoku, už na něco přišli. Ptáci létají vysoko, těm ty příšery na silnici nevadí, taky na cestu vidí, ale všichni ti krtci, ježci, srnky a ostatní jsou na tom hůře, zdola nevidí nic, jen ten malý kousek země před sebou. Kdyby je někdo varoval, kdy mají přejít cestu, snad by to stihli, než přijede další auto.
Přemýšleli a vzpomněli si na Sojku. Top je nejzvědavější pták na světě, stejně stále létá nad cestou a nad potokem, protože tam se stále něco děje. Navíc umí velmi silně křičet! Ta může hlídat u potoka a varovat zvířátka, že jedou auta! Tento nápad se zvířátkám velmi zalíbil, a hned všichni požádali Sojku, jestli by tuto službu mohla pro ně udělat.
Sojka ráda souhlasila, byla v této chvíli velmi důležitá a to jí vyhovovalo. Od té doby pečlivě hlídala silnici u potoka. Aspoň tady zvířátka byla ochráněna před zlými auty.