JAK  ČIM A ČARA  PŘIVOLALI  JARO

Byla jednou jedna krajina, ve které byla velká zima. Na zem i na stromy napadlo mnoho sněhu, až se větve pod ním lámaly. Většina zvířátek v lese spala zimním spánkem a běda těm, která si dobře neutěsnila svoji chaloupku! To jim pak vítr  navál sníh do všech skulinek .

Velké, bílé sněhové vločky se dostávaly všude a studily a mrazily.Všechny zásoby jídla, které si obyvatelé lesa v létě nashromáždili , všechna semínka a lesní plody už spotřebovali a hrozilo jim, že zahynou hladem.
Zdálo se, že tato zima nikdy neskončí!

Najednou se kdesi vysoko na obloze ozval jakoby ptačí zpěv a zároveň se objevili v té veliké dálce dva malí ptáčci. Sotva je bylo vidět. Přilétali z krajiny, kde je stále pěkně teplo. Divili se tak velké zimě, byli zmrzlí a zkřehlí.

Aby se aspoň trochu zahřáli, letěli velmi rychle a zpívali si, aby zahnali strach a smutek z této krajiny, kde neviděli ani jednu zelenou větvičku, ani jeden kvítek.

Slunce bylo schováno za velkým tmavým mrakem, a svítilo jen tak málo, aby nebyla tma, a vůbec nehřálo! Ptáčci přilétali blíž, jejich píseň se rozléhala daleko, široko a byla tak překrásná a zvláštní, že i Slunce, zahalené do zimních mraků malinko vykouklo a podívalo se, odkud vychází tak neobvyklý zpěv.

Ze zlatých očí Slunce vyletěl paprsek světla až k malým ptáčkům, ovanul je příjemným teplem a posvítil si na jednoho i druhého z nich. Ptáčky hned napadlo, že musí Slunko pozdravit

“Čim” - řekl jeden z nich, což v ptačí řeči znamenalo : dobrý
“ Čara” - řekl druhý - byla to ptačí slečna, vlastně ještě taková ptačí holčička, a to čara - znamenalo v ptačí řeči - den, nebo ráno.
Čim, Čara, Čim, Čara, dobrý den, dobrý den - ozývalo se po celé obloze a Slunce potěšilo, že už takoví malí ptáčci umí tak hezky pozdravit.
Ptáčci byli velmi unavení, neměli kam usednout, i na tom nejvyšším stromě bylo tolik sněhu, že by do něho zapadli a už by se nemohli vyhrabat.
Avšak - jaký div - paprsky , kterými Slunce zahřálo ptáčky, roztopilo sníh na špičce stromu, který byl Slunci nejblíže a postupně se objevovaly další a další zelené větvičky. Ptáčci se rozhodli, že na tomto stromě zůstanou bydlet. Byli rádi, že už jim není tak velká zima, od radosti zpívali, jak nejlépe uměli, až z toho i Slunce dostalo dobrou náladu, celé vyplulo z mraků a začalo posílat paprsky ze svých zlatých vlasů po celé krajině.Svítilo tak až do večera a sníh začal mizet z nejvyšších stromů a ve vzduchu bylo už jaro.Čim a Čara se radovali, radost měla i ostatní zvířátka, která opatrně vystrčila hlavičky se svých zimních úkrytů a všichni chtěli ptáčkům i Slunci poděkovat, ale už se setmělo a Slunce na obloze neviděli.
Jen všichni uslyšeli hlas, který zněl odevšad, a kterým k nim promlouvalo Slunce: “Čime a Čaro, přeji si, abyste mně každý den probudili novou, krásnou písní"
A pak Slunko ulehlo do svých polštářů.
Čim a Čara však ještě nešli spát. Potichounku si skládali a cvičili novou píseň, kterou zítra ráno Slunce opět překvapí. Doufali, že pak bude opět svítit jako dnes a zahřívat celý les.
Brzy ráno - byla ještě úplná tma - začali zpívat a to tak překrásnou písničku, že Slunko opravdu vstalo dřív, než v zimě bylo zvyklé, vystrčilo hlavu z mlhy a podívalo se, jestli jsou to opět Čim a Čara, kdo ho to tak příjemně budí.
Začalo svítit a hřát - další sníh se proměňoval v kapky vody a ty tekly jako malé potůčky mezi stromy.
Ještě pod sněhem začaly růst první květinky, které mají jméno sněženky.
Postupně se tak objevoval krásný les, s mnoha různými stromy a mezi nimi paloučky, na kterých začala růst travička.
Ptáčci každý den budili Slunko. Vždy o něco dřív a dříve, aby si celý les užil po celý den dosti tepla a světla.
A bylo jaro.