KAŠTÁNEK NEPOSEDA 

Zuzana Tarabusová

1

„Kaštánku, vstávej, už je čas! No tak! Otevři očka a vykoukni na svět! Je čas růst a hrát si!“ 
Sluníčko zlehounka hladí Větvičky stromu a dýchá na malé i větší pupeny. Vždyť právě v nich spí Kaštánek a jeho kamarádi. 
Někteří pláčou: „Mně se nechce. Já chci ještě spát. Ta zima byla ale krátká. Vždyť ještě nemám tělíčko, které bych mohl ukazovat!“
Ale, co to! Kaštánek první vyráží ze slupky pupenu, která jej tak dlouho tlačila: „Ták, a je to. 
A konečně uvidím celý svět. Úplně všecičko o čem mi šeptala voda z kořenů. To bude paráda! 
A jejda, kdo jsi ty?“ 
Hned vedle se z dlouhého štíhlého pupenu někdo ospale protahuje. 
„Já jsem přece Lísteček, hned uvidíš, jak porostu. Jako z vody! Teda, vlastně taky ze Sluníčka.“ A hned se celý k Slunci otáčí a nakrucuje a vlní ze stranu na stranu a volá na něj: Hej, hola Sluníčko, je čas snídaně – usměj se na mě teple!
Kaštánek si myslí: „No, když je takový kamarád se Sluníčkem, to by taky mohl znát pár příběhů, které mám tak rád.“
Lísteček jakoby mu četl myšlenky. Znovu se nakloní a jemně pošimrá mladou Větvičku: 
„Ty toho asi taky ještě moc neznáš, ale popros Strom, ať nám vypráví. O lese a o časech dávných, když se narodil on. Dneska je přece velký den a nějaké hezké povídání si zasloužíme.“
Jedna Větvička to šeptá druhé až celá koruna je jeden velký šepot. To i Vítr rychle přiletěl, aby se něco nového dozvěděl. 

A tak Strom hlubokým hlasem pomalu spustí:
„Pamatuji už hodně. Před dobrými sto lety byl jsem ukrytý 
v malém semenáčku v trávě. Nebo to bylo v mechu? Už ani nevím. 
Byl jsem slabý, slabounký a nemohl jsem v něm růst. Až jednou pomohl mi Vítr. Ten mě zavál do jiného kraje a tam mi už bylo hej! Hned jsem začal růst a slupka semenáčku praskla a já jsem konečně uviděl Sluníčko. 
A že jsem je už potřeboval. To víte, tolik let bez potravy! Celý jsem se nastavil tomu světlu a paprsky přímo hltal. A hned jsem začal růst a brzy jsem si už vyprávěl s ostatními Stromky. Hlavně o tichu lesních velikánů, těch největších a nejstarších stromů v
 našem lese. Jsou tak staří, že už si všechno pověděli a teď jen mlčí. A taky o nových zvířátkách a nových rostlinkách a taky nových Stromcích. 
Nejlepší to bylo na jaře. Celý les jakoby omládl. Stromky měly zeleňoučké nové lístky a já jsem byl celý posetý květy, ze kterých se pak zrodili noví Kaštánci. Jé, to bylo veselo, když je Vítr houpal a oni zlobili Větvičky. To víte, Větvičky mají rády svůj klid, a když do nich Kaštánci naráželi, jen se na ně zlobily, že je nenechají spát. 
No, moc se na mě nedívej, Kaštánku. Však mi krajní větvička celou noc šeptala, jak ses jí nazlobil, a že tě celý den musela houpat!
A co teprve Lístci! To se ví, ti tolik rámusu nenadělají. Ale zato se mohou v noci ušeptat, když jim Vítr z cest přinese nové příběhy. Toto pak šustí! Celou noc i den a pokoj dají nejdřív, když Vítr odletí a Sluníčko je svým teplem uspí. 

„Jenom si tolik nestěžuj, Strome,“ povídá Sluníčko. 
„Přece  ty máš neposedy rád a na podzim se s nimi budeš jako vždy těžce loučit.“

Větvičky Stromu se jen smutně otřesou a Strom kývá rozvážně korunou: Ano, ti všichni mě totiž pak na podzim opustí - Kaštánci i Lístci. Ke sklonku podzimu jsem už vždycky tak holý a tak strašně, strašně opuštěný.
Ale Sluníčko se ke mně pokaždé nakloní a zašeptá: 
„Nic se neboj, Strome, na jaře budou větvičky zase plné pupenů a narodí se noví Lístci 
a Kaštánci. Teď se pořádně najez mých paprsků, ať v zimě nestrádáš. A já zase jím a jím 
a v zimě jsem pak sním o nových Kaštáncích a někdy mě přijde navštívit starý kamarád datel nebo veverka a usadí se v koruně a šeptají mi, jak je jinde na světě. Že pole za lesem jsou přikryta bílou přikrývkou zrovna tak jako já. A že zvířátka už nemůžou vydržet a prosí Sluníčko, aby se zase vrátilo k nám. 
A   Sluníčko se nedává dlouho prosit, vždycky brzy vykoukne 
a všichni ti noví Lístci 
a Kaštánci zase vykouknou, aby viděli Sluníčko a mně je veselo. Mně je ták veselo, že už zase nejsem sám!“
A tak Strom vyprávěl celé léto. A Sluníčko svítilo a nepokojný Vítr občas přilétl s nějakou novinkou. A Kaštánek i ostatní kamarádi rostli a sílili a zlobili Větvičky a houpali se a houpali až mnohdy některý ze Stromu spadl. 
Kaštánek vyrostl do krásy. S velkou pýchou se teď dívá na svůj pichlavý zelený kabátek, který mu Lísteček tak závidí.
“Abys věděl, Lístečku, ten můj kabátek, ten má spoustu výhod: Není mi zima ani když přiletí ten cizí studený Vítr a ty máš strach, že tě vezme s sebou. A když prší, a ty máš strach, že ti poškodí to parádní řasení na krajích, mně nevadí ani to. Můj kabátek je tak pevný! A tak krásný!”
Ale neradoval se dlouho. Jak Kaštánek roste, roste i kabátek, ale ne tak rychle, aby Kaštánka nezačal tlačit. 
Dobrou radu mu dává Vítr:
“Kaštánku, seskoč ze Stromu do trávy a kabátek ze sebe shoď. Vždyť budeš hezký i bez něj. Bez té slupky Tě nikdo ani nezná!”
Ale Kaštánek má strach: “Copak můžu opustit Strom a Lístečka a všechny? Vždyť je mám tak rád 
a je s nimi taková legrace a těch příběhů, co Strom vypráví…”
Pak dostal nápad: 
“Lístečku, pojď se mnou. Skočíme Větru do náruče a ten nás jemně snese dolů. Kdoví, jaké to tam je. Třeba potkáme nějaké jiné Lístečky a Kaštánky a zažijeme spoustu legrace, uvidíš!”
Lísteček žádnou legraci nezkazí a tak se nenechá dlouho přemlouvat. Jen rozhoupe nožičku, kterou je ke Stromu připoután a ta hned povolí. 
Vítr jej i Kaštánka rychle chytí a pomalu s nimi klesá dolů, jak slíbil. Níž a níž a čím dál rychleji až už to Kaštánek nemůže vydržet a skáče. Ale to si dal! Prudce naráží do kamene v trávě a hned začne naříkat:: 
“Au, to bolí! To jsi mně dobře radil, Větře. Kabátek už je sice rozepnutý, ale celý dolů stejně nejde. A já jsem teď úplně sám, bez Stromu. I Lísteček upadl někam jinam než já. Co teď budu dělat? Strome, vezmi si mě zpátky, já tady nechci být sám!” pláče.
Strom z výšky jen smutně mumlá: 
“Kaštánku přišel tvůj čas. Musel jsi odejít. Tvoje nožička by se už stejně na Větvičce moc dlouho neudržela. Koukej, ať jsi užitečný, a ať z tebe má někdo radost!”

2

Další cizí Vítr na obzoru! A je tak silný, že probouzí všechny Lístky, které leží na trávě. Ty začnou vyskakovat a chtějí se s Větrem nést dál a dál… až tam, kde ještě žádný Lístek nebyl. 
Vítr však odletá tak rychle, jak se objevil a všechny Listy, velké i malé, prudce padají na Kaštánka. A je jich tolik! Kaštánek křičí: 
“Listy hloupé, přece mě nemůžete celého přikrýt! Právě jsem seskočil ze Stromu, abych se světu ukázal!”
Ale Listy se mu jen posmívají: 
“Pche, aby ses ukázal! Buď rád, že tě schováme před zvířaty, které takové kulaťoučké nasládlé Kaštánky jí. Slupnou tě na to tata, ani se nenaděješ. To se ti pak bude ukazovat!”
Kaštánek strachy raději  zmlkne a jen se třese před těmi strašnými tvory. Ano, to přece Strom jednou povídal:
“Jmenují se divočáci, protože jsou divocí a Kaštánky i jiné lesní plody jí. Najednou je slupnou a takové Kaštánky už pak nikdy nikdo neviděl!”
Kaštánek zůstal pod Listy schovaný dlouho, předlouho. Až jednou slyší jak Listy výskají radostí a dávají se na cestu s dalším silným Větrem. Na Kaštánka už jen z výšky mávají a jeden velký červený křičí:
“Hodně štěstí, Kaštánku! A buď opatrný  a radši se odkutálej někam, kde bude bezpečno! A pozor na lidská mláďátka. To jsou teprve potvůrky! Někdy si nasbírají moc Kaštánků 
a pak s nimi hází, až tě z kabátku svléknou a celého otlučou tak, že už ani před divočákem nebudeš mít sílu se schovat.”

Kaštánek celý vyděšený volá Vítr:
“Větře, Větříčku, pomoz mi! Přece mě tu nenecháš na pospas lidským mláďatům 
a divočákům. Jedni mě rozbijí a druzí sní!”

A že Vítr není zlý, jemně do Kaštánka foukne a ten se kutálí a kutálí… až do pichlavého houští. Tam se zastaví, kouká kolem a vidí - no koho jiného než Lístečka!
“Lístečku, kamaráde můj, co ty tady děláš? Kdybys jen viděl, co všechno jsem už zažil!

Lísteček se jen směje:
“Však já vím. Z houští jsem tě pozoroval a slyšel, co staré Listy povídaly. Nevěř všemu. Divočákovi budeš užitečný a dětem, těm neposedným lidským mláďátkům, zase budeš 
k velké radosti. Jen se neboj.”
Ani to nedořekne a už slyší dupot. Lísteček se na lehkém Vánku nadzvedne a radostně šeptá:
“Ták, a už je to tu! Děti jsou na lovu. Kdyby tak chtěly mě. Jsem takový hezký – velký 
a barevný! Úplně jiný než ostatní Listy.”
A to už po něm sahá maličká ručka a holčičí hlásek povídá:
“Ten je ale krásný, viď, Honzíku? Dám si ho do knížky a až se celý narovná a uschne, nalepím si ho na papír a přilepím nad postel. To se mi to bude usínat. S takovým Lístečkem, budu hned jako v lese. Ale jen ve dne. V noci mám z lesa strach – jsou tam přece divočáci!”

Ale Honzík už se sklání, něco zvedá a vesele volá:
“Klidně si ten Lístek vezmi. To já mám lepší úlovek. Podívej!” 
A zvedá Kaštánka z trávy a leští ho a otírá až se jen blyští a celému světu ukazuje své krásné hnědé tělíčko.
“Ten je krásný! Přesně na ježka. Udělám do něj zlehka dírky a do těch dám sirky jako nožičky a taky pár na bodlinky…to bude nádhera!”

Kaštánek s Lístečkem se jen šťastně usmívají a těší se na nová dobrodružství: 
„Tak, teď už na mě žádný divočák nemůže,“ povídá Kaštánek. 
„Bude ze mě ježek. JEŽEK! Slyšíš Lístečku? A ti mají tak pichlavé bodlinky, že 
i divočáci raději utečou!“