pohad_16_1.jpg (19752 bytes)

Holčička Barunka přišla ze školy domů, a od maminky se dověděla, že její babička onemocněla, musí ležet a nesmí se hýbat, jinak její nemocné srdce nevydrží. Maminka Barunku pověřila, aby babičce donesla jídlo. Maminka za ní nemohla jít, protože měla na starosti ještě malého Barunčina bratříčka Petříčka, který byl ještě velmi malé miminko.
Barunka řekla mamince: "To budu jako ta Karkulka, když nesu nemocné babičce jídlo, že?"
Maminka se jen zasmála , na co to ta její Barunka nemyslí, a šla rovnat do košíku věci pro babičku.
Barunka si řekla: "Když jsem jako ta Karkulka, vezmu si ten nový červený klobouček a červenou sukýnku."
Hezky oblečená do červené sukýnky a s červeným kloboučkem vyšla Karkulka na ulici. Její babička nebydlela v lese, ale v Kovářské ulici číslo 5, ve stejném městě jako Barunka a její rodiče.
pohad_16_2www.jpg (17697 bytes)Barunka šla po chodníku, a naproti ní šel muž. Měl černý knír, malá očka a neučesané vlasy. Barunka si všimla, že byl oblečený   do špinavé bundy a hnědých kalhot. Zastavil Barunku a zeptal se jen tak náhodou, jestli neví, kde je Červená ulice. Barunka slušně odpověděla, že neví. "No, myslel jsem si, když máš červenou sukýnku a červený klobouček, že budeš vědět, kde je Červená ulice! Jsi taková hezká holčička, jakou jsem ještě neviděl. "Kampak jdeš?"
Barunka mu řekla, že jde za nemocnou babičkou do Kovářské ulice č. 5, že babička je nemocná a musí ležet v posteli.
Člověk se s Barunkou rychle rozloučil a spěšně odešel.
Barunka pěkně kráčela ulicemi, až přišla k domu, kde bydlela babička. Šla po chodbě domu k babiččiným dveřím, a bylo jí divné, že jsou otevřené. Vstoupila do bytu babičky a velmi se ulekla. Babička ležela v posteli, sténala, ruce měla svázané a ústa přelepená lepicí páskou.
pohad_16_3.jpg (21696 bytes)Barunka jí rychle přispěchala na pomoc, a teprve teď si všimla, že v bytě je vše zpřeházané, šuplíky převrácené a všude velký nepořádek. Zřejmě zmizelo mnoho babiččiných věcí.
Barunka hned věděla, že tam byl vlk, převlečený za toho člověka, který ji na cestě oslovil.
Okamžitě vzala babiččin mobil, zavolala na číslo 158 policii, a přesně jim vylíčila, jak tento zloděj vypadal a co provedl. Ten nebyl ještě daleko, policie jej podle Barunčina popisu za chvíli  vypátrala.
Babička se rychle vzpamatovala.
Když Barunka doma vyprávěla vše mamince, ta jí jen připomenula: " A neříkala jsem Ti, že se na ulici nemáš pouštět do řeči s neznámými lidmi?"
Barunka si to tentokráte už vzala pořádně k srdci. Nikdy se už nebavila s nikým cizím, a raději sama nikam nechodila. A taky si nenamýšlela, že je něco, co není.

Hana Daňková