O krásné Sofii a její hudbě

pohad_13.gif (28966 bytes)


Bylo to velice dávno, za časů řeckých bohů a nepoškozené krajiny. Chci Vám vyprávět příběh jedné dívky, které zemřeli rodiče. Žila v chudé vesnici, kde měla malou chatrč, ve které bydlela spolu s několika slepicemi, co ji ještě zbyly po rodičích. Jmenovala se Sofie a byla překrásná. Ve vesnici ji ale nikdo neměl rád, protože místo nářku a pláče, našla zalíbení ve hře na píšťalu. Hrála velmi krásně a velmi smutně.

Jednou seděla Sofie na lesním palouku a hrála jednu ze svých nejsmutnějších písní. Právě v té chvíli, vysoko nad ní, odpočíval na mraku bůh Zeus. Zeus je největší a nejmocnější bůh všech bohů. Hned jak uslyšel nádhernou hudbu píšťaly, podíval se dolů pod sebe, kdo to tak pěkně hraje a uviděl krásnou dívku v bílých šatech, jak sedí na palouku a hraje na píšťalu. Sofie se mu velice zalíbila a její hudba ještě víc. Sestoupil tedy ještě s ostatními bohyněmi na lesní palouk a pravil:
"Ty i tvoje hudba se mi velice líbíš. Jestli půjdeš teď se mnou do mého nebeského paláce, a budeš tam se mnou žít a hrát na píšťalu, učiním tě do roka bohyní".

Sofie, celá zmatená, nevěděla najednou co říci. Nakonec se rozhodla, že půjde. Byla to pro ní veliká pocta a na zemi ji stejně nic dobrého nečekalo. Vystoupila tedy po duhových schodech do nebe. Jen co vyšla nad mraky, rozprostřel se před ní obrovský zářivý palác.
Zeus si Sofii velmi oblíbil a velice rád poslouchal její hudbu. Teď už Sofie nehrála jen smutné písně, hrála písně veselé i směšné. Tak uplynul rok a Sofie zářila štěstím. Moc se těšila, že z ní už za pár dní udělá Zeus bohyni. Vzala píšťalu a šla se projít ven. Chodila po nebeském království, když v tom zaslechla podivný rozhovor :" Té Sofie se musíme zbavit dřív, než z ní Zeus udělá bohyni." Druhý hlas říkal :"To máš pravdu. Zeus má pořád oči jenom pro ní a nás si vůbec nevšímá. Hned zítra ji shodíme dolů na zem, ať se zabije. A jemu řekneme, že ho neměla ráda a skočila schválně."

Sofie se velice polekala a podívala se, kdo že to za stromkem nebeské zahrady šeptá. Byly to oblíbené bohyně Vábis a Neapol. Sofie najednou nevěděla, co má dělat. Má jít za největším z bohů a říci mu, co právě slyšela?

Když se rozhodla, šla do paláce a řekla.: " Myslím, že se nehodím pro život bohů. Moc bych si přála vrátit se na zem." Zeus byl velice zarmoucen ,ale Sofii bránit nechtěl. "Pokud se ti stýská po životě na zemi, bránit ti nebudu. Ale můžeš si teď přát jakékoliv přání a já ti ho splním. ". Sofie bez váhání řekla: "Moc bych si přála, aby si mně lidé na zemi oblíbili."

Zeus byl rád, že je Sofie tak skromná a když už se vracela po duhových schodech na zem, dal ji do ruky malý uzlíček. "Rozbal ho, až se dotkneš země, dřív ne."

Sofie poděkovala za všechno a sestoupila přímo na palouk, odkud před rokem do nebe vstoupila. Rozbalila bílý uzel, který vypadal poloprázdně, ale vysypalo se z něj tisíce a tisíce zlaťáků. Do vesnice se vrátila s pokladem a těmito slovy: "Toto je pro vás. Vybudujete veliké a šťastné město." V krátké době se malá vesnice změnila v největší a nejkrásnější město Řecko, ve kterém vládla krásná královna Sofie. To město dodnes žije a nazývá se Athény.

Zuzana Keményová