LITERÁRNÍ PRVOTINY

žáků Základní školy z časopisu ECHO č.6

ZŠ Ke Studánce 1050
735 14 Orlová-Lutyně
tel/fax: 069/6511 789
e-mail:kestudance@volny.cz

Výlet do nebe

Naše třída 9.A vyhrála letecký zájezd jako první cenu v soutěži o nejproduktivnější třídu České republiky. Všichni jsme se sešli na letišti v Ostravě. Když se zjistilo, že jde o výlet na Severní pól, starší z nás téměř dostali infarkt. „No, je to přece výhra, tak jet musíme!“ zvolal směrem k ostatním frajer Vojta. I když nás naše třídní Jela Úzká naléhavě prosila, ať nikam nejezdíme, přece jsme do letadla nastoupili. Když pominu opilého pilota a letušku, kterou jsme zahlédli zvracet na WC, bylo letadlo vcelku slušně zařízené. Usadila jsem se a ani jsem postřehla, že jsme nastartovali. Myslím, že jsme ani nebyli moc vysoko, když promluvil pilot. Suše nám sdělil, že motory jaksi nefungují a že se s největší pravděpodobností zřítíme. Poté se s námi rozloučil.
V letadle propukla hysterie. Božka se okamžitě vrhla na pár posledních konzerv a zuby nehty je bránila malou plastickou vidličkou. Stejně se choval i Michal. Tomáš se snažil svůj padák, prý náhodou přibalený, dostat z pod sedadla. Začínalo jít do tuhého. Katka pobíhala do letadle jako běsnící fúrie a pořád křičela, že je to moje vina, že mě zabije, jen co se z toho blbého letadla dostane. Dokonce i otrlejší povahy, kterým je vždycky všechno jedno, začínaly panikařit. Zatímco se Roman věnoval fyzikálním výpočtům tíhy letadla s ohledem na odpor vzduchu, Michal, nervózní jako vždycky, neúnavně kopal do dvířek a sprostě nadával všem kolem sebe. Byla jsem zoufalá a bezděky jsem pohlédla z okénka. Za jak dlouho skončí naše utrpení? Prolétlo mi hlavou. Nejistě jsem se naklonila..“Ježíši, vzdyť jsme pořád ještě na letišti!“
A bylo po hysterii. Všichni umlkli a vrhli se k okénkům. Co se stalo? Prostě a jednoduše opilý pilot usnul, po probuzení vyhlásil poplach a zase usnul.
Tak to se mi ještě nestalo!
Hana Dittrichová, 9.A

 

Zachraňuji svět

Píše se rok 2999 a já se svým věrným přítelem, psem Fíkem, chráníme poslední zbytky civilizace před ničivým virem Šipkáčů. Vir už napáchal tolik škod, že je skoro nemožné tuto planetu zachránit. Ale já a Fík jsme známi tím, že dokážeme i nemožné. Moje základna je uprostřed areálu bývalé školy Ke Studánce a stanoviště základny mého nepřítele není dosud známo. V tom případě nám nezbývá nic jiného, než vydat se tuto základnu hledat.První zastávkou naši expedice by měl být lesopark, ale vážně uvažuji, že se tomuto místu vyhnu, protože tam řádí zlá a nevypočitatelná Suškova banda. Ale mou povinností je prozkoumat všechny možné úkryty Šipkáčů, tedy vzhůru do lesoparku! Cestou jsem potkal několikanásobného mistra světa v pouličních rvačkách, nám známého Brožíka, který mi dal dobrou radu – zastavil se u vynikajícího chemika, zabývajícího se jadernými zbraněmi, profesorem Kubešou. S dotazy jsem neotálel, přesto jsem se nic podstatného nedozvěděl, snad prý mi pomůže sám generál rumových medvídků, Honza Zátopek. Pěšky by to však bylo trochu z ruky, využil jsem proto autobusu firmy Šaněk. Po zjištění, že ho řídí sám šéf, jsme přestal doufat, že se vůbec kdy ještě někam podívám. Jako zázrakem jsme dorazili na určené místo. Generál Zátopek mi sdělil, že podle spolehlivých zdrojů se vir Šipkáčů schovává v bývalé tělocvičně na dámských toaletách. Okamžitě jsem se přesunul na vyznačené místo. Boj se Šipkáčem začal. Byl nelítostný. Když však na otázku, kolik je 2 + 2, odpověděl, že 7, vítězství bylo naše. A tak jsem zachránil svět před zhoubou.
Petr Habarta, 9.C

S  ESMERALDOU  DO  BUDOUCNA

Příběh, který se mi stal, byl přímo fantastický. A asi málokdo by mi ho věřil. Před časem jsem dostala nabídku od svého přítele, abych se s ním odešla do jeho dílny. Stroj, který mu ukázal, byl neuvěřitelný. Jeho palubní deska obsahovala spoustu různých páček, tlačítek a knoflíků. Už to mi připadalo jako z budoucnosti. Stroj se podobal zastaralé motorce zelené barvy. Asi proto ji můj přítel pojmenoval Esmeralda.
Nebudu to dlouho protahovat, jeho Esmeralda opravdu fungovala. Po chvíli jsme se ocitli v místnosti mně velmi známé, jen trošku neuklizené. Nevěděli jsme jistě, jestli jsme v budoucnosti, ale brzy jsme se o tom přesvědčili. Hlasitý výkřik nás totiž přivolal až na chodbu, která byla opuštěná až na ženu, která na malé židličce. Přišli jsme k ní a zjistili, že důvod, k vůli kterému stojí na židli, je malá, obyčejná myš. Když jsme myš zlikvidovali a žena slezla ze židle, poznala jsem v ní učitelku češtiny, paní Rzeszutkovou. Byla ale starší než jsem si ji pamatovala. Když se uklidnila, zeptali jsme se jí, který rok vlastně je. Její odpověď nám potvrdila naši domněnku, že jsme v budoucnosti. Psal se totiž rok 2050. Dívala se na mě jako ducha, ale mě zajímalo, co se vlastně děje. Prý se po městě rozšířil nebezpečný virus a plno lidí již zemřelo. To mě ještě nechalo klidnou, ale z míry mě vyvedla poznámka, že mezi oběti patřím i já sama. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Ze zvědavosti jsme se šli podívat po škole. V ředitelně jsme zastihli dva nadšence podnikající záchranné akce, i když bezúspěšně, paní Bialoňovou a pana Bojase. Ředitelovy vousy byly neskutečně dlouhé. Poté jsme se vydali do tělocvičny a tam jsme se nestačili divit. Byla přeplněna lidmi, kteří vypadali velmi nemocně. Ve třech ženách v bílých pláštích pobíhajících mezi nemocnými jsem po chvilce poznala tři známé ženy – p.uč. Ociepkovou, Širokou a Plecháčkovou. Říkalo se jim Slavná trojka. V učebně chemie se paní Klčová a Janíková pokoušely vyrobit protilátku k likvidaci viru. Podle jejich výzkumů se zdálo, že jsou již na dobré cestě. A také byly. Když jsme odjížděli naší Esmeraldou domů, vše se obracelo k lepšímu.
Tak co, věřili byste mi to ?
Já sobě taky ne. A děláte dobře !
Lenka Gergišáková, 9.A

LAVIČKA V PARKU

Blíží se večer a lavička už není opuštěná. Usedl na ni zamilovaný pár. V parku mají milenci pro sebe dost soukromí. Jen vítr přidává místu větší romantiku, když lehce prohání spadané barevné listí. Občas ještě zacvrliká nějaký ptáček, který u nás zůstává na zimu. Zamilovaní se k sobě tisknou a šeptají si něžná slůvka.
Přejme jim, ať každý den ve svém životě prožívají tak krásné chvíle, jako tenkrát na té lavičce.
Jana Kapounová, 9.A


Lavička v parku je dobrým prostředkem k seznámení dvou zatoulaných duší. Vezměme si například, že Vojta sedí sám na staré dřevěné lavičce, měsíc nad ním se usmívá a hvězdy září jako diamanty. Najednou k němu přistoupí neznámá mladá dívka jménem Katka. Zeptá se ho:“ Můžu si přisednout?“ Vojta, protože je kamarádský typ, neodmítne. Vznikne mezi nimi vztah, protože si padli do oka. Je to začátek dobrého přátelství.
Tomáš Dronski, 9.A

Hodina slohu – 9.třídy

Jirka stál s kornoutem zmrzliny v ruce na kraji chodníku a s nataženým krkem vyhlížel autobus, kterým jezdil denně ze školy. Aby přes projíždějící auta dohlédl trochu dále, ještě se maličko vyklonil do vozovky. Vtom ztratil rovnováhu, zapotácel se a celý kopeček zmrzliny sjel s kornoutu rovnou na silnici, po které velkou rychlostí svištěla auta.
„Co teď?“, pomyslel si Jirka. „Času mám ještě dost. Že by si zašel koupit novou?“ uvažoval v duchu. Dlouho mu netrvalo a vesele si hopsal zpátky k cukrárně. Už už si chystal koupit si další kopeček lahodné, chladivé pochoutky, kdyby na druhé straně ulice neviděl svou babičku, jak jde obtěžkaná nákupy. „Babi! Zavolal a už pádil i s těžkou taškou na zádech za ní. Babička se otočila, usmála, ale hned na to celá zbledla a vykřikla: „Ne, stůj, Jiříčku, stůj!“ Neslyšel ji ! Provoz byl v ranních hodinách příliš hustý. Jirku přece jen napadlo otočit se a rozhlédnout po silnici. Bylo však moc pozdě. Jirka naposledy zahlédl svou babičku a ucítil prudký náraz. Kornout, který držel ve svých drobných ručkách, odletěl pryč. Jirka zavřel oči, byla tma. Neví, nepamatuje si, jak dlouho byla tma. Vždyť ani nemohl, ležel na silnici a lidé se začli rychle sbíhat kolem.
Otevřel oči až v nemocnici. Ležel na velkém bílém lůžku. Měl strach, všechno kolem něj bylo cizí a protivně sterilní. Jen zlehounka otevřel vyschlé dětské rtíky a zavolal: „Mami!“ Hned kolem něj bylo plno doktorů a sestřiček. Ošetřovali, kontrolovali občas letmo pohladili. Stále ležel, zdálo se mu, že čeká dlouho. Ale dočla se ! Dveře se rozrazily a v nich celá uplakaná, teď už štěstím, stála maminka. Jeho maminka! Jemně, ale s obrovským citem ho pohladila. Dál ležel teď už klidný, za ruku ho přece svírala jeho milovaná maminka, se kterou se všechny rány rychleji zahojí.
Hana Dittrichová, 9.A

POUŤ

Je horké letní ráno. Rozhodla jsem se vypravit na pouť sama. Poprvé v životě budu na pouti sama. Chci si všechno prohlédnout, nikam nespěchat, užívat si prázdninového dne.
Stojím mezi hlavními branami. Kam dřív? Pouť se pomalu začíná plnit lidmi z okolí. Všude hraje hudba, veselá, rychlá. Audia na mě doléhají ze všech stran. Poznávám známé melodie, které mi teď zanikají v davu. Lidé jsou všude. Pokřikují, smějí se, malé děti pláčí, prosí. Všude je chaos. Sem tam vzhlédnu k obloze a vidím balónky vznášející se k nebi, které je dneska úplně bez mráčků, sem tam pohlédnu na zem, na kterou tu a tam upadne něčí zmrzlina nebo cukrová vata. Všechno je tak veselé a hravé a tak bezstarostné. To se mi líbí nejvíc. TA BEZSTAROSTNOST! Svět tady nemá problémy a je strašlivě pestrý. A tak se směji i já a splývám v davu těch hlučných lidí, těch všech hlučných lidí, kvůli kterým jsem sem dnes přišla a na které jsem se přišla podívat. Občas do mě někdo vrazí, ale to nevadí, protože hudba, tanec, smích, atrakce, zmrzlina, lízátka, houpačky, sluníčko, děti, limonády v kelímcích, párky v rohlíku, balónky, píšťalky……..
to je pravá pouť.
Hana Dittrichová, 9.A